THE FACELESS jsou na metalové scéně hojně diskutovaným pojmem, a to ne vždy v pozitivním slova smyslu. Tihle mladí kluci „bez tváře“ dokázali vzít tvrdou muziku nečekaně tvrdým útokem již před rovnými jedenácti lety debutovým albem „Akeldama“. Jejich technicky zmáknutá verze death metalu s nenápadnými progresivními prvky jim ihned onu pomyslnou tvář získala.

Dva roky poté přišla technická dokonalost jménem „Planetary Duality“ a legenda byla na světě. Ty nejvyšší formy umění si však občas žádají své oběti. Van Gogha stál jeho um levé ucho, Heath Ledger za svého Oscara zaplatil životem a komplikovaná osobnost frontmana THE FACELESS si očividně žádá před každým albem několikrát překopat celý roster. Pomineme-li nápadně dlouhou časovou prodlevu od předchozího alba a zrušené letošní turné, za které jsme uronili slzu i v České republice, můžeme si konečně položit onu zásadní otázku: stála ta pětiletá depka Michaelu Keenovi za to, anebo si měl raději rovnou uříznout to ucho?

Po obligatorním minutovém intru začíná album pěkně zostra. Ďábelský křik zastává vokalista Ken Sorceron z kapely ABIGAIL WILLIAMS, avšak své black metalové kořeny zastírá poměrně úspěšně. Napříč celým albem se převážně snaží zapadnout do zajetých kolejí THE FACELESS, tedy lišit se od předchozích vokalistů co nejméně. Z každé skladby mnohem více vyčnívá monumentální čistý zpěv samotného Michaela Keenea. Stačí, aby jeho osobitý hlas zazněl na několik málo vteřin, a přesto dokáže ozvláštnit de facto každou skladbu již od doby předchozího alba „Autotheism“.

Je to právě vokál frontmana ve spolupráci s dočasným zvolněním tempa kytar a zpomalením bicích, které dokáží úspěšně přetvořit ten drtivý technický death v něco podstatně okázalejšího, velkolepějšího a v neposlední řadě také citlivějšího… Jinými slovy ne, „Planetary Duality“ II se opět nekoná. Pokud chcete čistokrevný a technicky dokonalý nářez, obraťte se raději na letošní ARCHSPIRE, nebo loňský FIRST FRAGMENT.

Když už si dovoluji použít ve spojení s THE FACELESS slovo jako „citlivost“, musím navázat jednou překvapivě důležitou věcí; texty. Nalejme si čistého, v (death) metalu jsou texty většinou vedlejší, hlas slouží pouze jako nástroj a basta. Ovšem v novince THE FACELESS je něco jinak. Dalšími a dalšími poslechy se do vás vkrádá letmý depresivní feeling, který právě slova jednotlivých skladeb perfektně dokreslují (vysvětlují). Téma smrti a trhání masa od kostí jsou v death metalu docela zívačka, ovšem Michael Keene používá ve své tvorbě poměrně sofistikované a dosti specifické slovní obraty, které zkrátka nemohou pocházet odjinud než z jeho nejhlubšího nitra. 

Jsou ryzí, a když mocným hlasem zvolá: „The feeling when I´m under your skin. You´re so alone“, anebo když mrazivě opakuje: „My skin, my cell, where I will suffer well“, tak mu tu jeho samotu a utrpení budete věřit. Přesto se ale nemusíte bát, že by THE FACELESS prošli nějakou „emo“ proměnou, jde spíše jen o další vrstvu, která se skrývá za jinak precizní tvrdou muzikou a kterou dle vašich osobních preferencí můžete, anebo nemusíte odhalit.

„In Becoming a Ghost“ by se tím pádem s přimhouřením oka dalo označit jako konceptuální album, které zhmotňuje velice osobní prožitky svého tvůrce – jeho cestu ke smrti. Od rozhněvaného kopání hrobu („Digging the Grave“), přes rozmlouvání s ďáblem („Cup of Mephistopheles“), poznání vlastního prokletí a nekonečné samoty („I Am“), až po akceptování zániku své existence („The Terminal Breath“). 

V konečném důsledku však nelze hovořit o bezchybném konceptuálním albu, Tommy Rogers z BETWEEN THE BURIED AND ME může tedy v klidu spát. U některých skladeb je na první poslech slyšet, že vznikaly v odlišném období a možná i náladě. Např. excelentní a z celého alba nejvíce facelessovská „The Spiraling Void“ zní spíše jako vytržená z „Autotheism“, také předposlední instrumentálka lehce narušuje celkové vyznění závěru alba 

Obzvlášť když jí předchází klidné a pro někoho možná nudné minutové intermezzo. A co ten odvážný remake DEPECHE MODE („Shake the Disease“)? Ano, také malinko vybočuje, ovšem paradoxně ne tolik, jak si nejspíš teď myslíte. Nepochybně se jedná o jednu z těch lepších předělávek původně nemetalového songu. Obzvláště vezmeme-li v potaz, že hlas Michaela Keene nemá k vokalistovi DEPECHE MODE až tak daleko…

Sečteno a podtrženo, „In Becoming a Ghost“ je neobyčejným a do budoucna nejspíš ještě hojně diskutovaným přírůstkem do rodiny progresivního/technického death metalu. Nebesky vysoko nasazenou laťku placky „Autotheism“ sice neatakuje, ale jedná se o album velice osobní i osobité. Jeho nedostatky je možné vnímat přímo jako přirozené lidské nedokonalosti samotného frontmana kapely. „In Becoming a Ghost“ je nikoli ve špatném slova smyslu pokřivený obraz jeho pokřivené duše.